Vítejte v lesní školce Perníček v Pardubicích!

Jsme zážitková lesní mateřská školka – dětský lesní klub působící v Pardubicích na Dubině. Naše klubovna se nalézá v areálu ZŠ Dubina a volný čas trávíme především v přilehlých dubinských a studáneckých lesích.

Jsme tady pro všechny předškolní děti od 3 do 7 let.

Jelikož je limit naší školky 14 dětí na den (2 průvodci), nabízíme individuální přístup a téměř rodinné prostředí pro Vaše děti.

Při naší činnosti využíváme znalostí alternativních pedagogických směrů (lesní mateřské školky, Montessori a Waldorfská pedagogika) a především se řídíme konceptem Respektovat a být respektován a Spolu a jinak v mateřské škole. Důležitý je pro nás také ekologický rozměr a provoz klubu.

Naše heslo zní: „Spolu a venku za každého počasí, neboť neexistuje špatné počasí, ale jen špatné oblečení.“

Pro pobyt venku jsme nejen vybaveni, ale i pojištěni!

A proč zvolit právě lesní mateřskou školku a přijít k nám? Protože….

… venku je tolik zajímavostí, které by se do školky nevešly.

… děti rády zdolávají překážky a rozvíjí své síly na každém kroku.

… máme rádi ticho v lese, zpěv ptáků, déšť bubnující na pláštěnku.

… v malé skupině dětí se lépe domluvíme a vyjdeme si vstříc.

… v přírodě se naučíme mnoho užitečného pro život.

A proč VY rádi chodíte do přírody?

________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

A tak trochu pohádkově:-)

Péťa je obyčejný malý kluk. Živý, veselý, chytrý. Takový jakými se hemží každé dětské hřiště. A park. A les…

Jednu barevnou podzimní neděli si vyšel do lesa na procházku s babičkou. Ta je už po celodenním hlídání malého uličníka pěkně zmožená. Z pod jednoho stromu na ni téměř mrká a láká ji pěkná dřevěná lavička.

„Peťulko, jen si chvilinku sednu, nohám ulevím…“

„Jasně, babi,“ ozve se už o pěkný kus dál než je místo, kam babička původně prosbu směřovala. Péťa totiž zahlédl na nedalekém stromě veverku. Ohlíží se, co na to babička, ale ta svou únavu nepředstírala, sedí na lavičce, hlavou a zády opřená o kmen za sebou, oči zavřené a spí…jako ten pařez o který teď Péťa málem zakopl při své honbě za chlupatým rezavým zvířátkem. Ale ta už bude asi marná, dumá, veverky jsou rychlé jako vítr, kmitnou ocáskem, jako když ohýnek vzplane a jsou pryč. Ale co to?! Péťa nestačí kulit oči, veverka neutekla. Ani nevypadá, že by se k tomu chystala. Klidně sedí na mechovém polštáři a beze strachu si chlapečka prohlíží. Divoká zvířata v přírodě, která se člověka vůbec nebojí, jsou taky podezřelá, to Péťa ví, už už chce začít couvat a vrátit se k lavičce vzbudit babičku, ale v tu ránu jako by ho do země zarazil jemňoučký hlásek:

„Ahoj,“ povídá veverka.

Péťa je tak překvapený, že místo ústupu klekne na kolena, aby byl k veverce blíž.

„Ahoj,“ oplatí nesměle zrzečce.

„Jak se jmenuješ?“ ptá se veverka dál.

Opravdu! Nezdálo se mu to! Mluvící veverka!

„Péťa,“ pronese klouček už jistějším hlasem.

„Já jsem Zúza,“ oplatí veverka. „A co tu děláš, Péťo?“

„Co by,“ zakaboní se trochu Péťa, to jsou mu otázky! „Jsem tu na procházce s babičkou…“ Zdá se mu, že veverka se tváří pochybovačně a snad i trochu posměšně a tak honem přidává: „A vůbec, já jsem v lese skoro pořád!“

Teď už se nemůže mýlit, veverka se nedůvěřivě ušklíbla: „Pchá, to určitě! Vás lidi to na les moc neužije, radši sedíte zavření ve svých krabicích, těch stojících i jezdících a ven chodíte sotva v neděli jako teď ty…“

„A to zas ne!“ rozčílí se Péťa, „já trávím venku spoustu času a ne sám! Chodím do školky a ta se podle toho, že jsme hodně v v přírodě a hlavně v lese i jmenuje: Lesní školka! A protože je ve městě, které je vyhlášené výborným perníkem, jmenujeme se Perníček“, dodá pyšně.

„Áha,“ protáhne Zúza znuděně, „už vím, tomu vy lidi říkáte mateřské školy, to znám, paní Sova Sůvová nám o nich často vypráví a ta je v našem lese nejmoudřejší, ta se vyzná! V takové školce prý lidská mláďata na rozdíl od dospělců ven chodí, ale co je to nějaká hodina na zahradě před krabicí, nebo procházka po chodníku kolem, když se děti nemůžou ani volně proběhnout! Drží se za takové pěkné barevné kroužky,“ teď teprve Zúzu opustil pohrdlivý tón a stal se zaujatějším, „to jsem sama viděla a přiznávám,“ ztlumila hlásek, „že jsem tajně doufala, že ho některé z dětí upustí a někde zapomene a já si ho budu moct odnést domů do lesa a ukázat Ušákovi – to je můj nejlepší kamarád,“ dodá na vysvětlenou. Veverčička se chvíli odmlčí, nabírá dech a přemýšlí, kde skončila… „Aha, kroužky…no nic z toho nebylo, žádné z dětí se nesmělo pustit, natož někam odběhnout…no chápeš to, Péťo?! Když je všude tolik věcí nezbytně k prozkoumání…“ vrtí divoce hlavičkou.

Ale i Péťa je pořádně rozčilený: „Ta vaše paní Sova může být sebechytřejší, ale asi nikdy neslyšela o Lesní školce!“ Na předposlední slovo dá takový důraz, až sebou veverka trhne.

„No…,“ zaváhá, „o lesní školce nikdy nemluvila, to je pravda…“ Odmlčí se… „A tam jsou taky děti?!“

„Jasně a plno,“ směje se Péťa při vzpomínce na kamarády.

„A opravdu jste hodně venku?“ stále příliš nevěří Zúza.

Péťa divoce přikyvuje: „Skoro pořád! Ráno se sejdeme ve školce…teda v jedné takové malé krabici,“ opraví se rychle, aby veverku nezmátl, „to musíme, Anička je tam vždycky s paní učitelkou první, chodí brzy ráno, ale třeba Ondra ten nikdy nedorazí včas…ale zase má kliku, že se nemusí tolikrát svlíkat a oblíkat…vždycky přijde, když je malá ručička mezi 8 a 9 a to už vyrážíme ven.“

„Hmmm,“ zamýšlí se veverka. Pak ji bleskne hlavičkou další nesrovnalost mezi Péťovým a Soviným vyprávěním a vyhrkne: „Nevymýšlej si! A co svačina?!“

„Jíme venku,“ mávne rukou kluk, „máme podložky na sezení a termosky s čajem, když je zima…a když je zima moc veliká, uděláme si oheň v týpí, to je veliký stan, to je jako když ty se schováš do vykotlaného stromu…“

„To je fakt, týpí se za krabici nepočítá,“ uznává zrzečka. Ale hned vzápětí zase zkouší: „A co zpívání?!“

„Venku,“ nedá se Péťa, „paní učitelka bere kytaru a různé nástroje sebou. A nejlepší je stejně ťukání dřívky nebo kamínky o sebe a nemusíš se s ničím tahat!“

„A kreslení obrázků a vyrábění hraček a hraní her a tanečky a počítání a…“ chrlí veverka bez dechu tolik otázek jako je jehličí na modřínové větvičce, jak se jí najednou v hlavě vynořují další vzpomínky na líčení paní Sovy.

„Všechno venku,“ usmívá se Péťa sebejistě, „bereme si všechno s sebou, v batůžcích – já mám modrý s obrázkem hnědé veverky!“, nezapomene se pochlubit, „a ve dřevěném vozíku…jen se vždycky musíme vystřídat v tom, kdo ho s paní učitelkou poveze…,“ malinko se zachmuří, nejraději by vezl vozíček pokaždé, naštěstí se mu hned vynořují další příjemné vzpomínky: „a víš jak venku chutná ta svačinka!“.

„Kdo by to měl vědět líp, než lesní zvířátka!“ chichotá se Zúza. „Ale počkej,“ zarazí se vzápětí, „to nám paní Sova povídala taky, prý že se vůbec nediví, že jsou lidská mláďata pořád nemocná a mají věčně nudli u nosu, prý je to tím, že jedí samé divné věci, které do lidského tělíčka vůbec nepatří…“

„Hmmm,“ uznává chlapeček, „to máš asi pravdu, moje maminka povídala, že se jí nelíbí, jak se ve školkách vaří a proto si vybrala tu naši Lesní, nechtěla abych jedl plno cukru a sladkého mlíka a bílých rohlíků…no já tomu moc nerozumím, ale v naší školce mi chutná a chutnalo by asi i Tobě,“ mrkne na novou kamarádku, „máme často v jídlech i různá semínka a ořechy a spoustu barevné zeleniny a ovoce a luštěnin a …“cítí, jak se mu sbíhají sliny, ale veverka mávne tlapkou: „no to je jasné, já přece vím, co je normální jídlo, to jen paní Sova povídala, že většina lidí už ani neví co to obyčejná potrava je…“

„Tak to my víme dobře,“ pokračuje nedočkavě Péťa. „Někdy paní učitelce s vařením pomáháme.“

„A na oběd se vracíte do krabice?“ zjišťuje veverka.

„To jo,“ uznává Péťa. „To už se ale i těšíme, po obídku chodíme spát, máme společnou óóóbrovskou postel, kde má každý svůj spacáček a polštářek…zkrátka se zavrtáme do takového pelíšku,“ doplní rychle, když mu podle zrzeččina výrazu došlo, že ona netuší co je polštářek, natož spacák, „a posloucháme pohádku a většinou ani neslyším, jak dopadne a spím jak dudek,“ směje se a veverka se hned přidá a dokonce dál vyzvídá: „A co pak, co ještě děláte, když se vyspíte, Péťo?!“

„No, pak si dáme odpolední svačinku a jdeme ven na zahrádku, nebo si hrajeme už ve školce, protože tam máme taky spoustu dřevěných hraček, někdo jim říká montessori hračky, ale to nevím, co znamená, já jen vím, že si je přes den moc neužijeme, tak každý den objevím nějakou kterou ještě neznám…nebo si čteme a kreslíme a skoro nikdy všechno nestihneme, den je prostě moc krátký,“ zakončí filosoficky s povzdechem…

„Péťo, Peťulko!“ ozve se jako potvrzení jeho předchozí myšlenky babiččin hlas.

„Vidíš, “ zasmuší se Péťa směrem k veveřičce, „ještě tolik jsme si toho nestihli povědět…“

Ale veveřička Péťovo rozladění nesdílí: „To nevadí!“ utěšuje chlapečka, „však se zase brzy potkáme, vždyť jsme skoro spolubydlící…A Péťa už slyší jen jakoby z dálky slabounký smích a zahlédne mihnutí rezavého ocásku.

To už vedle vnoučka stojí babička: „Tak si představ, že jsem si asi chvilku zdřímla,“ zní provinile, „ale co, však ty jsi tady jako doma, viď?!“ dokončí už se smíchem, vezme Péťu za ruku a vracejí se domů, však zítra si lesu zase užije, už se těší do své školky, do Perníčku…

S láskou napsala Katka Zemánková